12. srpna 2010, 20:41

Jak jsem malem prisla o boty

Jednoho krasneho, slunecneho (jake prekvapeni) dne, bylo to presne 6. srpna a ja mela zrovna volno, jsem se rozhodla jet koupat k Lake Mead. Plan byl celkem jednoduchy – najdu si nejake odlehle misto, kde krome me budou dalsi zive bytosti uz jen ptaci a pripadne ryby ve vode. Tam si par hodin polezim a odpocinu, prectu si Roman pro muze od Viewegha (ano, to je dalsi vyhoda napul ceske rodiny – v knihovne jsem nasla i nekolik desitek ceskych knizek, aktualne ctu Povidky o manzelstvi a sexu od tehoz autora), opalim se, zaplavu si v kristalove vode obklopene nedotcenou prirodou. Proste pohoda, co vic si pri patku prat.

Vyrazila jsem asi v deset dopoledne, zaplatila pet dolaru za vjezd do rekreacni oblasti a po pul jedenacte byla na miste. S mapou na volantu jsem odhadovala, kterou dirty road, cili cestou necestou bez asfaltu, se mam vydat. Prvni dve jsem prejela a doprava odbocila az na treti s cislem 89. Cesta vazne nebyla nic moc, brzy jsem zjistila, ze je lepsi jet jednou stranou auta po vyvysene krajnici, kde aspon nebyly kameny. Podivala jsem se do zpetneho zrcatka, ale krome oblaku svetleho prahu, ktery za mnou vznikal (a ktery mam na aute doted) jsem nic nevidela. Pusto, prazdno.

Pochybovala jsem, ze bych tam mohla potkat nejake lidi a to bylo presne to, o co mi slo. Posledni usek cesty jsem si rikala, jestli se vubec dostanu zpatky, cesta se najednou zlomila prudce dolu a navaty prah, takovy drobny pisecek, tam tvoril doslova duny. Ale co bude bude, ted jsem dojela kam az to slo, vzala tasku a pospichala k vode. Z dalky to vypadalo celkem idylicky, jakesi zelene traviny, plaz, modra voda... Ovsem kdyz jsem prisla bliz, tahle idylka se ukazala v pravem svetle. Plaz nebyla plaz, jakou si asi kazdy predstavil, pisek, mozna sem tam nejaky ten oblazek. Vypadalo to... no proste ne moc vabne. Vedela jsem, ze tam si teda rozhodne nelehnu.

Ale neodradilo me to, rozhlizela jsem se kolem sebe doufajic v lepsi misto a zamirila aspon zkusit teplotu vody. Asi dva metry od jezera jsem se zacala trochu borit do zeme. Jeste jeden krucek... Ovsem jakmile jsem zvedla pravou nohu a prenesla tim celou vahu na levou, ta se proborila uplne, najednou jsem byla az po koleno v blate. Abych ziskala zpatky ztracenou rovnovahu, chte nechte jsem musela doslapnout i na pravou nohu a zahucela tam uplne. Takze (ted je opravdu nutne si to zive predstavit), stala jsem tam ve ctyricetistupnovem horku (kolik bylo na slunicku si ani nedovoluji odhadnout), v cernych satech, pod nimiz jsem mela jen plavky, pres rameno tasku napechovanou vecmi (osuska, dva litry vody, maly fotak, knizka, spodni pradlo na prevleceni, penezenka, svacina – sendvic, jablko, hruska), na ocich slunecni bryle. Stala jsem tam a nemohla se pohnout, protoze jsem mela obe nohy ted uz nad kolena v blate a citila, ze se, sice pomalicku, ale porad propadam hloubeji. Hlavou mi probehlo par scen z filmu, kdy se lide utopili v bazinach a tak podobne... Dobre, zkusila jsem jednu nohu vytahnout. Bahno jen zamlaskalo, ale pustit me nechtelo. Ve chvili mi bylo jasne, ze se zabkami na nohou to proste nepujde. Rekla jsem si, ze je vylovim pozdeji a zkusila to bez nich. Hrave jsem vyklouzla jednou nohou ven a zkusila se posunout aspon trochu dozadu. Neslo to jinak nez za pouziti rukou, takze blato uz jsem mela opravdu vsude. Propadla jsem se tentokrat uz jen do pulky lytka a vytahla i druhou nohu. Dalsi nejisty krok vzad a byla jsem konecne v bezpeci. Bez bot, ale v bezpeci. Odlozila jsem tezkou tasku, svlekla ted uz sedive saty a opatrnymi kroky se vydala zpet vylovit zabky (ktere jsem si mimochodem koupila jen par dni predtim za 9,99 dolaru v Targetu). Naslapovala jsem opravdu opatrne, premyslela nad kazdym krokem. Kdyz jsem se propadla po kotniky, klekla jsem na kolena a ruku zaborila do diry, ktera tu po me zustala, ted uz naplnene bahnitou vodou. Chvilku jsme smatrala v mazlavem bahne a netrvalo dlouho a nahmatala jsem svoji levou zabku. S obrovskou radosti jsem ji vytahla, ocistila od nejhorsiho a hodila za sebe. Po kolenou jsem se opatrne presunula k dire, kde jsem tusila druhou botu. Ovsem oproti te prvni jsem si timhle tusenim nebyla vubec tolik jista, bahno je totiz bahno a dira za tu chvili vypadala celkem jinak, skoro se ztracela. Bojovala jsme statecne, bahno az skoro k rameni, ale o nic, co by moji zabku pripominalo, jsem ani nezavadila. Po nekolika minutach marneho snazeni jsem se rozhodla, ze to vzdam. Neda se nic delat. Marne jsem vzpominala, jestli jsem nekdy predtim ridila bosa, nebo jenom s jednou botou (moje Toyota ma manualni prevodovku, takze ano, potrebovala jsem k rizeni obe nohy). Nastvana, ale pomalu se smirujici se svym osudem, obesla jsem nestabilni breh velkym obloukem a sla se umit trochu dal, kde uz breh zacinal byt kamenity. Pak mi blesklo hlavou, ze mam prazdnou nadrz, ze zpatky domu uz rozhodne nedojedu. Predstava, ze bych mela jit na benzinku bosa, nepripadala v uvahu. To mi dodalo kuraz. Kousek ode me lezela celkem velka a silna vetev, rozhodla jsem se ji tedy pouzit. Cestou jsem taky zaregistrovala asi ctyri nebo pet dalsich zabek (ale ani jeden par - ze by nekteri prede mnou dopadli stejne jako ja???) a jednu z nich jsem si vyhlidla, ze by pripadne byla pouzitelna aspon na tu zpatecni cestu a hlavne natankovani benzinu. Znovu jsem se opatrnymi krucky vydala k bazine. Bohuzel netrvalo dlouho, abych zjistila, ze klacek k nicemu nebude, ruce jsou proste ruce. To uz mi bylo vsechno jedno. Rekla jsem si, ze svoji botu dostanu stuj co stuj. Klekla jsem si a proste bahno jako lopatkou odhazovala vedle na hromadku, jako kdybych stavela hrad. Utesovala jsem se myslenkou, ze to bahno aspon nesmrdi a nevidela jsem zatim ani zadne breberky. Na protejsim brehu stalo auto a parkovala mala plachetnice, na vyvysenem miste na pravem brehu stal karavan a kousek od nej jeste jeden. Rikala jsem si, ze pokud me nekdo zaregistroval, tak si asi musi myslet, ze jsem se zblaznila. Prinejmensim se rozhodne musi vyborne bavit. Ale ja nemela na vyber, takze jsem odhazovala stranou dalsi a dalsi hrsti bahna. Z diry, ktera mela nejdriv velikost meho chodidla a pote se jeste zmensila, se ted stal bahnity krater. A moje prava zabka porad nikde. Uz jsem mela nutkani to definitvine vzdat, kdyz jsem na ni konecne narazila. Neumite si predstavit, jakou radost a ulevu jsem v tu chvili citila.

Muj den byl zase krasny. Tesila jsem se, jak si najdu krasne odlehle misto, polezim si a odpocinu, prectu Roman pro muze, opalim se, zaplavu si v kristalove vode obklopene nedotcenou prirodou...

Co vic si pri patku prat.